Jmenuji se Slávek a pocházím z Jablonného v Podještědí. Od studií na Českolipském gymnáziu jsem trávil veškerý čas převážně studiem, odbornými aktivitami a prací. Absolvoval jsem VŠE v Praze, kde se mi podařilo získat červený diplom a studiem jsem trávil i téměř veškerý volný čas. Samotné studium totiž nestačí (pokud se chce člověk opravdu o něčem dozvědět více a být co nejlepší, nikoliv pouze průměrný, musí sám mít zájem, sám si studovat, přemýšlet, dávat věci do souvislostí). Ale ekonomický, manažerský a finanční svět mne naštěstí začal bavit a stal se součástí mého života, jakýmsi životním koníčkem a náplní... Navíc chtěl jsem a chci něco opravdu umět, něco dokázat, znát a pochopit nejen teoretické, ale i praktické souvislosti. I ve své práci jsem se vždy snažil dělat úkoly nad rámec hlavní činnosti, kvalifikovaně a propojit tak koníčky s praktickými výsledky. To a mé volnočasové aktivity mi pomohlo například v tom, abych spolupracoval a stal se i konzultantem jiným oddělením či realizoval konkrétní kvalifikované výsledky bez dlouhodobé praxe.
Pro doplnění své záliby jsem kromě čtení a sledování ekonomických oblastí absolvoval PhD studium v oboru podniková a odvětvová ekonomika na PEF ČZU se zaměřením na makroekonomii a měnovou politiku a k prohloubení praktických znalostí jsem absolvoval MBA se zaměřením na strategické řízení financí, kterému jsem se věnoval v předchozím zaměstnání. Dále jsem absolvoval dvousemestrální kurz na VŠE - Využití účetních informací v řízení podniku, taktéž zaměřený i pro praktické využití zvýšení přehledu a možností v řízení podniku. Uvedená studia mi umožnila setkat se s kolegy a odborníky a udržovat, prohlubovat a rozšiřovat znalosti. Žádné ze studií jsem nedělal kvůli diplomům jako řada dnešních mladých lidí, nýbrž naopak to bylo doplnění toho, čemu jsem se sám pracovně i zájmově věnoval, čímž jsem studia měl "jednodušší". Nadále se účastním řady dílčích školení a seminářů.
Vyučoval jsem Rozšiřující seminář z ekonomie se zaměřením na hospodářskou politiku, mikro a makroekonomii, dále ekonomická a finanční témata na VŠ a přednášky pro podnikatele. Nyní spíše příležitostně konzultuji ekonomická témata a občas přednáším. Účastním se také různých odborných přednášek, seminářů a konferencí, či se snažím konzultovat své myšlenky s odborníky v daných oblastech.
Ekonomii se mi daří využívat i v praxi, kde původně jako finanční analytik jsem dosáhl výsledků v oblasti finanční analýzy, financování podniku, investiční analýzy, finančních a business modelů, finanční strategie, oceňování či controllingu. Dokázal jsem si odborné činnosti nastudovat, přemýšlet nad nimi, dát si je do souvislostí, inspirovat se zkušenostmi z jiných výsledků a dosáhnout výsledku, které například dělají poradenské firmy s letitými praktickými zkušenostmi. Tyto výsledky a následné uznání představují určitou odměnu mé snahy. Nyní se věnuji ve své hlavní pracovní činnosti ekonomickým a podnikovým tématům. Řadu věcí nedělám každý den, nemám dlouholeté zkušenosti, ale mám zájem, snahu a ochotu se něco rychle naučit, což mi pomáhá výsledky přinést.
Zajímám se ekonomii a hospodářskou politiku (měnovou politiku, makroekonomické agregáty, ekonomický vývoj), dále i o finance a podnikovou ekonomiku. Ekonomie mě zkrátka baví a stala se klíčovou součástí mého života.

Jinak jsem, doufám, obyčejný, slušný a hodný člověk, který má rád své blízké, přírodu, srandu a hodné lidí. Tyto stránky jsou spíše jen pokusem, založené kdysi dávno bez dostatku času vše průběžně aktualizovat.....proto od nich nic nečekejte:-))

 
 

Finanční krize

Vytvořeno 29.06.2009 07:50:39 | Poslední změna 11.08.2009 16:49:50
Finanční krize
Finanční krize, neboli velmi aktuální tematika stavu světové ekonomiky, neboli projevení nedostatků nastavení jednotlivých systémů, neboli zvrat ovlivňující dříve či později vývoj ekonomiky a tím každého z nás atd. Lze napsat mnohé o příčinách, důsledcích, přístupech, možnostech řešení. Lze se podívat na teorie cyklu – zde zmínit vliv centrálních bank a význam krize jako ozdravného procesu –, studovat chování člověka a střídání optimismu a pesimismu, davové psychózy, morální hazard, lze analyzovat odchylky reálného od potenciálního produktu, makroekonomické indikátory, lze se podívat na monetarismus a dopady nastavení nástrojů centrálními bankami, můžeme hodnotit úlohu centrální banky jako regulátora a tvůrce pravidel bankovního a finančního trhu, lze zkoumat dopady vládních intervencí a koneckonců zhodnotit právní rámec ekonomiky a finančního sektoru. To vše a mnohem více bychom mohli a měli analyzovat v odborných statích, ale cílem tohoto článku je ukázat na několik základních faktů, teoretických i praktických souvislostí a vytvořit čtenáři základní půdu při dalším uvažování o problematice finanční krize.
V první části se podívejme na bankovní systém, a to konkrétně na systém spoření a půjček a úlohu banky jako finančního zprostředkovatele. Základem se pak stává pojem půjčka, neboli vypůjčení určitého obnosu na určitou dobu, po které bude spolu s úrokem splacen. Nyní si vypůjčím myšlenky z knihy J.H. de Sota: Money, Bank Credit and Economic Cycles, ve které rozděluje a vysvětluje typy smluv o půjčce. Jednou z nich je „Vklad zaměnitelného zboží, neboli takzvaná iregulární depozitní smlouva“, kdy vzniká vztah mezi vkladatelem, který stále má práva na prospěchy z dané věci, je stále jejím vlastníkem, a tím, kdo majetek svědomitě opatruje. Tímto majetkem je zaměnitelné zboží. Rozdíl ale mezi vkladem zaměnitelného statku a konkrétního statku je nepoznatelnost, nerozlišitelnost statků, jsou li spolu skladovány. Je pak jasné, že není možné takto spolu skladované věci od sebe odlišit a vrátit tak přesně tu samou vloženou věc. Nicméně její hodnota a povaha, tedy i veškeré z ní plynoucí požitky zůstávají zachovány. Vklad zaměnitelného zboží je nazýván iregulární depositum. Bylo by nesmyslné a nákladné takovéto zboží odlišovat a zvlášť skladovat , když je ta věc stejně dobrá jako jiná. Má to ještě jednu výhodu na rozdíl od konkrétního zboží, neboť úschovna nemůže stoprocentně zaručit, že se něco neztratí například při požáru a iregulární depositum slouží i jako jistý druh pojištění.
Nastane-li případ, kdy se nepodaří „skladníkům“ dostát povinnostem uskladnění, pak logicky je nezbytné odškodnit poškozeného vkladatele. Pokud se zachová ale nečestně a využije vklady pro vlastní užitek, tím je vlastně zneužívá a není tím pádem schopný splnit závazek okamžitě kdykoliv všechny vyplatit. Jenže, je-li zboží zaměnitelné, pak nelze obvinit z krádeže a jsme spokojeni s jakýmkoliv stejným zbožím a úschovny, tak drží jen jisté rezervy a počítají, že nepřijdou všichni najednou.
Možná se to může zdát příliš teoretické, ale vysvětluje to skutečnost, že banka nikdy není schopna dostát plně svým závazkům, že jednotlivé půjčky, to samé platí o finančních instrumentech, pokud nemají reálný základ, mohou při přestřelení jakéhosi odhadu udržitelnosti částečného krytí nad určitou mez mít dopady v podobě rozpadu a odhalení těch „méně kvalitních“ úvěrů a finančních instrumentů. Zkrátka finanční instituce nebraly či nedokázaly plně brát v úvahu všechny možné varianty skutečného vývoje reálné ekonomiky. Nemůžeme popřít význam banky jako finančního zprostředkovatele, nemůžeme popřít význam akcií a dluhopisů jako v řadě případů výhodného a vhodného zdroje financování podniku, nemůžeme popřít význam finančních instrumentů jako prostředku urychlování procesů výroby, zdroje financování. To vše samozřejmě podporuje investování a opět za určitých podmínek vede k rozvoji celé ekonomiky, hospodářskému růstu, snížení nezaměstnanosti apod. Ale finanční systém nedokáže správně odhadnout míru („mez“), která je ještě zdravá a neohrozí chod ekonomiky. Z tohoto důvodu je potřeba nějaký „strašák“, který nechá přirozenou cestou vyvinout bankovní a finanční systém, ve kterém přežijí jen ti, kterým se daří oné pomyslné míře nejblíže přiblížit. Tím nástrojem můžou být empirické zkušenosti z minulosti, tím může být reakce vlád jednotlivých států, která zachrání do určité míry klienty bank (to neznamená, že je proplatí, může to být například konkurzem banky), nikoliv však reakce, která pouze udrží stávající systém, což nemůže vést k systematickému řešení problému.
Podívejme se nyní na chování centrálních bank, zejména FEDu. Když se v roce 2001
americká ekonomika začala ochlazovat a řada finančních instrumentů se ukázala nepodložených, řada aktiv hodnotově reálně přestřelených pouze obchodováním s finančními instrumenty, tak FED v čele s Alanem Greenspanem v reakci na to ve snaze zabránění recesi využil nástroje snižování úrokových sazeb, a to až na 1 %. Toto nastavení samozřejmě vede k ovlivnění úrokových sazeb bank. Nízké úrokové míry a konkurence bank, která zvyšovala jejich úvěrovou aktivitu, zvýšily poptávané množství po hypotékách, tím i po nemovitostech, což vedlo k růstu cen nemovitostí, které samy byly zárukou poskytnutého úvěru, jak je vidět tak nedostatečnou. Poskytovány byly tak i úvěry a hypotéky méně bonitním klientům a začalo se obchodovat i s finančními instrumenty kryjícími poskytnuté úvěry. S nereálně krytými finančními instrumenty se v dobré víře obchodovalo a reálná nepodloženost se navyšovala a zdálo se, že se vše v ekonomice funguje a že bohatství roste, což potvrzovaly – chybně- ratingové agentury. Nicméně snížení úrokových sazeb a následná úvěrová expanze, tedy nic jiného než napumpování peněz do ekonomiky, nemůže vést k ničemu jinému než k inflaci, a tak FED byl nucen k restriktivní měnové politice nastavením vyšších úrokových sazeb, které ukázaly přecenění nemovitostí, finančních instrumentů a nebonitnost řady klientů. (Zde je možná nutné si ještě uvědomit, že zde hrozila inflace sledovaná z pohledu centrální banky, tedy zejména pomocí CPI, který však plně nezahrnuje –a ani nemůže zahrnovat- veškeré komodity. Podíváme-li se ale na inflaci z pohledu její definice a základního charakteru, pak si lze všimnout, že mnohem větší nárůst cen a právě ta neviditelná inflace, tedy místo, kam peníze uměle pumpované do ekonomiky se ztrácely a ekonomiku „nahlodávaly“, jsou oblasti finančního trhu a tudíž finančních derivátů (nafouknuté hodnoty) a ceny nemovitostí). Tady můžeme vidět dopady a sílu měnové politiky, zejména FEDu, kde jsou finanční instrumenty co se týče množství mnohonásobně rozvinutější, než je tomu v Evropě. Když pak na tehdejší finanční krizi opět FED reagoval snížením sazeb, čímž se situace uklidnila, zarazilo mě, že nikdo nepoukazoval na to, že tím se problém pouze oddálí, že se pak projeví v mnohem větším měřítku. Že ekonomové analyzovali příčiny, poukazovali na možné dopady, ale málokdo tvrdil, že pravděpodobně to povede k něčemu s většímu dopady. Nečekal jsem, že to bude tak rychle a v takové míře, ale přišlo to. Je pak více než logické, že zásahy FEDu v čele s Benem Bernankym formou snižování úrokových měr, nemohou být a nejsou tím správným řešením. Je zřejmé, že i zde leží jedna z příčin současné krize. Úlohou centrální banky by měla být snaha zajistit důvěru, hledat nastavení pravidel či dočasných kontrol finančních institucí, kterým trhu jednoduše řeknou, že není důvod se obávat a zabránit případné panice.
Snižování úrokových sazeb, tedy úvěrová expanze, tedy uvolňování dalších peněz do ekonomiky, způsobuje inflaci. Nicméně vlivem recese, kdy dochází k poklesu poptávky a tím k poklesu ceny řady pro ekonomiku klíčových surovin, kdy klesá investiční aktivita, kdy klesá důvěra ekonomických subjektů a spotřeba, nemusí docházet k růstu cen, či dokonce mohou i klesat (v některých případech i typické pro větší recese), nicméně si musíme také uvědomit pokles investiční aktivity a výroby, možný nárůst nezaměstnanosti, zpomalení růstu mezd, snížení zahraničního obchodu. Najednou je v ekonomice méně zboží, méně zaměstnaných a ceny přitom výrazně nerostou. Můžeme se tedy radovat, že se žádná vysoká inflace zásahy FEDu a vlády neprojevila? Bohužel ne, je zde totiž jakási „skrytá“ inflace, která udržuje ceny na vyšší úrovni, než by přirozeně byly, brání čištění trhu a zkresluje signály trhu.
V situaci, kdy v důsledku převládajícího pesimismu na finančních trzích a neochoty řady bank půjčovat se snižuje investiční aktivita, kdy se řada investic ukazuje jako nepodložených („špatných“), kdy se snížily příjmy spotřebitelů plynoucí z obchodování na finančních trzích, kdy se snižuje spotřeba, kdy se řada klientů ukázala jako nebonitních, kdy klesá zahraniční obchod vlivem ekonomické situace v ostatních zemích, tak v této situaci bude docházek k mírnější inflaci či k deflaci vlivem snížení agregátní poptávky právě snížením jejích jednotlivých složek výše uvedených. To umožňuje centrálním bankám snížit úrokové sazby a ekonomiku (tedy agregátní nabídku) podpořit, to může být účinné ve smyslu podpory úvěrové a investiční aktivity, v situaci, kdy ekonomika „stojí“ jen z důvodů panujícího pesimismu, kdy se ekonomika nachází pod potenciálním produktem. Nicméně to může zabránit porozenému ozdravení ekonomiky a vyčištění trhu od nesprávných reálně nepodložených investic. Stále však nesmíme zapomínat na cíl měnové politiky a tady vzhledem k inflačním prognózám daným právě současným vývojem ekonomik a stavu naší ekonomiky se naskýtá centrální bance možnost podpořit úvěrovou aktivitu, aniž by svůj primární cíl narušila. Zároveň politika snižování úrokových měr je prováděna většinou států, a tak vzhledem k udržení stability měnového kurzu a stability trhů vkladů a půjček centrální banky následují okolní země.
Co se týká vládních zásahů, tak jsou částečně opodstatněné. Podívejme se nyní na danou problematiku trochu podrobněji a shrňme si několik faktů, které proti sobě nejdou a které je nutné si uvědomit. 1. Finanční sektor je regulovaný a ve Spojených státech v řadě oblastí mnohem více než v Evropě, zejména po problémech kolem roku 2000, kdy statutární orgány ručí osobně za správnost účetních výkazů. 2. Existuje konkurence mezi bankami. 3. Dlouhodobá úspěšnost banky závisí na kvalitě rizikové analýzy. 3. Nebezpečí krachu i „zdravých“ opatrných bank pouze z důvodů paniky. 4. Propad řady akcií společností může být vyvolán pouze nejistotou v současném stavu. 5. Vzhledem k přestřelení reálných hodnot v některých případech směrem dolů možnost poškození vlastníků, zejména pak narušením úvěrové aktivity úspěšným firmám, která může způsobit problémy a narušení produkce, která odpovídá požadavkům trhu. A nakonec, významově však možná nejdůležitější skutečnost: 6. vlády nedovedou poznat, který podnik je zdravý a koho všeho má smysl zachraňovat. Je nutné nechat určitou volnost trhu jako zdvižené ruky nad nekalostmi.
Uvědomíme-li si dané skutečnosti, pak nemůžeme úplně odsoudit vládní pomoci související s dopady finanční krize. Pokud bychom to plně nechali na trhu, pak se trhy pravděpodobně vyčistí, dojde pravděpodobně při daném rozsahu problémů k přestřelení a poškození i řady zdravějších subjektů, subjekty se stanou opatrnějšími a investice správnějšími. Nicméně výrazné škody jsou pro řadu subjektů nepřijatelné a raději problém vyřeší jen částečně, neboť dávají přednost současné spotřebě a zvykly si na určitou úroveň. Jsou tedy ochotni se části prostředků dobrovolně vzdát, i když nejsou třeba zcela úplně efektivně vynaloženy a problémy celého systému nevyřeší. Navíc, když řada ekonomických veličin je nyní ovlivněna více nárazovými spekulacemi ne plně reagujících na skutečné ekonomické podklady, ale mnohdy zbrkle na jakékoliv zprávy. Trh nyní umožňuje levně nakoupit akcie relativně prosperujících firem, na druhou stranu zbrzďuje jejich vývoj ochlazením úvěrové aktivity. Pomoc státu by tedy měla spočívat ve snaze rozšíření důvěry, zajištění stabilního vývoje ekonomiky, či zajištění fungování finančního systému, řekněme v krajních případech i jako poskytnutí určité finanční částky na zajištění úvěrů podnikatelům, které o ně mají zájem a mají je podložené investiční analýzou spolu s analýzou jejich citlivosti. Systém pomoci krátkodobé kontroly k obnovení důvěry pak může být nástrojem stability a snížení dopadů, nesmí však přerůst v záchranu všech institucí, k proplácení veškerých finančních nástrojů a pumpování peněz do ekonomiky. „Musí trochu recese ponechat (neklaďme rovnítko s krizí ve třicátých letech, dnes již jsme opravdu o kousek dál, ale hledejme příčiny problémů, které jsou v řadě případech shodné, protože tady děláme často stejné chyby),“ aby subjekty začaly volat i po změně systému nastavením zodpovědnosti a vytvořením prostředí konkurence, která je skutečnou konkurencí nesoucí dopady svého jednání při neúspěchu.